Doc. PaedDr. Emanuel Hurych, Ph.D. pôsobí na Fakulte športových štúdií Masarykovej univerzity v Brne a zaoberá sa filozofiou športu a sociálnymi pohľadmi na pohyb a šport.
Medzi hlavné oblasti jeho záujmu patrí problematika duchovných aspektov pohybu, fenomén súťaživosti a tiež problematika udržateľnosti vývoja v súčasnom športe. V priebehu celej svojej doterajšej kariéry je tiež aktívnym účastníkom mnohých typov rôznych športových a iných (napr. vedomostných) súťaží. Keď sme ho po našej žiadosti oslovili o jeho základné predstavenie pre čitateľov, prijal taký spôsob dlhodobejšej spolupráce prostredníctvom tohoto rozhovoru.
Tu sú v ňom tieto jeho úvodné slová:
Několik osobních údajů na úvod poslouží proto, aby bylo zřejmé, co formovalo mé pohledy a názory na svět sportu a pohybu. V rámci práce středoškolského učitele (na Gymnáziu Jihlava) jsem se věnoval výuce TV, anglického jazyka a logiky (1987–2010). Od roku 2005 jsem začal souběžně působit na Katedře sportů Vysoké školy polytechnické Jihlava, v letech 2009-2017 jsem byl vedoucím této katedry, která studentům (mimosportovních studijních programů) poskytovala v každém semestru okolo patnácti různých druhů sportu a v průměru mezi šesti až osmi sportovními kurzy.
Sám jsem aktivně se pohybujícím člověkem, v rámci organizovaných soutěží jsem se věnoval atletice, volejbalu a basketbalu, ale zejména různým sportovním vícebojům. Na celorepublikové (československé a české) úrovni to byly odznaky zdatnosti PPOV, vojenské odznaky zdatnosti, později triatlon (zejména dlouhé distance) a pětiboj Ocelový muž. Nejvíce jsem se však věnoval běhům mimo dráhu, kde mám v různých regionálních pohárech odběháno více než 30 sezón. Vysloveně srdeční záležitostí je pro mě seriál běhů Běžec Vysočiny a z jednotlivých běžeckých závodů pak běh O kolo Svaté Anny v Černovicích. V něm mám absolvováno 36 ročníků bez přestávky.
V roce 1995 jsem založil v Jihlavě všestrannostní víceboj Univerzál, jehož součástí byly individuálně sportovní etapy (atletika, běh na lyžích, triatlon, kuželky, stolní tenis atd.), herní etapy dvojic a týmů (basketbal, volejbal, fotbal, florbal) a etapy založené na mentálních schopnostech (šachy, piškvorky, go, testy mentálních schopností, šifrovací běh atd.). Tato soutěž s drobnými výkyvy probíhala až do roku 2014. Nejprve byla určena studentům Gymnázia Jihlava, od roku 1999 pak byla otevřena pro veřejnost. V době největšího rozmachu se jí zúčastnilo i více než 400 účastníků za jednu sezónu. V této soutěži jsme se mimo jiné pokoušeli podporovat harmonický rozvoj člověka a bojovat proti tvrdé specializaci a jednostrannosti. Ty jsou obvykle považovány za nutný předpoklad úspěchu. Do jisté míry dává smysl tento předpoklad akceptovat. Dotaženo do extrému však může takové uchopení znamenat velmi silný deficit ve všem, co je zasazeno mimo danou specializaci.
Proto byla soutěž Univerzál postavena také jako renesance amatérismu v jeho původní podobě, zejména z časů, kdy vznikal moderní sport. Tedy z doby, kdy sportovci byli vnímáni jako ušlechtilí rytíři a ambasadoři štafety lidství.
Pozdější nástup profesionalismu měl ve vývoji sportu svou logiku, stejně jako vyšší akcent na zdokonalování technické stránky pohybu a na požadavek stále vyšší sportovní výkonnosti. Vysoká úroveň specializace a tlak na výkon jsou v současnosti nejenom typickými atributy vrcholového sportu, ale promítají se také do mnoha dalších společenských oblastí. Z tohoto důvodu byly cíle Univerzála mnohem více spojeny s jakýmsi komplexním formováním životního postoje, než s akcentem na výsledky soutěže.
Jakkoli Univerzál byl co do samotného nápadu mým projektem, na jeho realizaci se podílelo poměrně velké množství nadšenců, bez jejichž pomoci by tato soutěž nemohla bezmála dvacet let úspěšně existovat.
Do sofistikovanější podoby úvah o sportu jsem postupně vplul z pozice učitele TV, aktivního sportovce a nadšeného organizátora sportovních podniků. Teprve po poměrně dlouho trvající praxi, během níž jsem neustále přemýšlel nad motivy, příčinami a souvislostmi v oblasti pohybových aktivit (jednak těch vlastních, ale také těch, které mne obklopovaly prostřednictvím médií), jsem se postupně dostal k filosofii sportu a k lidem, kteří se jí zabývají. Překvapilo mne, jak je tato komunita malá co do počtu zainteresovaných osob, a to jak v česko-slovenském prostoru (v řádu jednotek lidí), tak v celosvětovém měřítku (v řádu nižších stovek lidí).
Filosofický pohled na svět není dostupný každému, máme-li na mysli hlouběji vedené uvažování, nikoli pouze jakési „hospodské rozumování“. Je to dáno zejména vysokou mírou abstrakce a složitostí základních ontologických, gnoseologických a etických konceptů, z nichž filosofie ve svých různých podobách vychází. Přesto považuji filosoficky založené vnímání sportu za potřebné a přínosné. Například v oblasti etiky je podle mne těžko zastupitelné. Nemělo by se však také zapomínat na hledání smyslu našeho konání, jímž je odnepaměti filosofie prostupována.
Konštruktívny pohľad na športovú edukáciu a humanitu, nie len na základe vedeckého bádania,
ale aj o tom, aké miesto by tejto oblasti malo patriť už vo výchovno-vzdelávacom procese napríklad prostredníctvom stredných škôl (zvlášť športových a športových akadémií), ba možno i škôl základných, ďalej v bežnej praxi športovej, ba aj v rámci súčasnej športovej žurnalistiky.
V prostředí vzdělávacích procesů nejrůznější povahy a současně v prostředí sportu jsem se pohyboval v podstatě po celou svou dosavadní praxi. Vzdělávání v oblasti sportu a pohybu je podle mne obecně velice důležité. Je tu však celá řada drobných háčků, z nichž při jisté konstelaci mohou vznikat konkrétní systémové problémy. Následující poznámka může vyznít poněkud akademicky, ale pokusím se co nejrychleji přejít k jádru problému.
Jedním z faktorů, které se propisují do výsledku obecného vzdělávacího procesu, je měnící se podoba struktury vzdělání. Již zmíněné stupňování tlaku na specializaci vede k tomu, že se vytrácí hodnota klasického modelu vzdělání a vznikají různé detailní modely, které navenek manifestují interdisciplinaritu, ovšem mnohdy pouze v jistých šablonách. Pod tlakem okamžitého výkonu a ve snaze postupovat co nejrychleji, není dostatek času na hlubší propojení myšlenek ve filosofickém chápání, ale spíše se vytvářejí vzorce, schémata a příručky. Euro-americká společnost (a nejen ona) celkově čelí razantní změně paradigmatu, v níž základní informace mají jinou hodnotu, než měly dříve, a to díky jejich snadnější dostupnosti. Významnou vlnu v této oblasti vzedmula digitalizace a masivní dostupnost hledání informací skrze snadno dostupný svět internetu. Zesilování vlivu umělé inteligence přináší další nároky (částečně nového) typu. Na úrovni univerzitního vzdělání podstatu problému současných konceptů vzdělávání ve své teorii nevzdělanosti podrobně popsal již v první dekádě našeho století rakouský filosof Konrad Paul Liessmann.
Vrátíme-li se více k základům, pak Aristotelova teorie středu tak, jak nám ji představil v Etice Nikomachově, a Hegelovy zákony přeměny kvantity v kvalitu a potřebnost práce s mírou mohou poskytnout odrazový můstek, pokud bychom jim věnovali patřičnou pozornost. Té se však ne zcela dostává ze strany těch, kteří utíkají za neustálým zvyšováním kvality v podobě kvantitativního uchopení žebříčkových pozic a jiných měřitelných výsledků.
Liessmann představil problém některých vzdělávacích modelů v tom, že se podobají soutěžním kvízům, ve kterých se sbírají fragmenty, a v honbě za větším počtem fragmentů již není čas na jejich smysluplné zasazení do souvislostí. Opačným extrémem je dnes populární představa, že základní informace lze snadno dohledat, tudíž bychom, se měli věnovat víceméně hlavně jejich propojování a uvádění do souvislostí. Oba tyto extrémy jsou problematické, ten druhý ve smyslu, že často není co propojovat, pokud nemáme základní jednotku dostatečně uchopenou a nerozumíme její podstatě. Bez toho lze těžko navazovat nějakou funkcionalitu. Systémové myšlení sice jde do značné míry tímto směrem, ale i tam je třeba ubránit se extrémům (proto jsem v této souvislosti zmiňoval Aristotela a Hegela).
Tento úvod může působit až příliš teoreticky, ale jeho pointa je klíčová. Je totiž rozdíl, zda produktem vzdělanosti je vzdělanec (ve smyslu učence tak, jak tomu bylo dříve), který se dokáže vyjadřovat k problémům okolního světa, nebo specialista, který je sice špičkou ve svém oboru, ale jeho schopnosti pohybovat se v ostatních oblastech života jsou v zásadě porovnatelné se vzorkem běžné populace.
Tímto nechci nijak rozporovat situaci, kterou v oblasti tělovýchovného či sportovního vzdělávání představují proudy nověji vznikajících zaměření. Kromě učitelů TV a sportovních trenérů, tak přicházejí ke slovu manažeři sportu, specialisté na regeneraci a výživu, sportovní fyzioterapeuti, kondiční trenéři, rekreologové a řada dalších oborů. Košatost je nepochybně přínosným prvkem. Také já ji vítám.
Otázkou tu však je cosi, co má málokdo odvahu pojmenovat. Znamená sportovní vzdělání v těchto oborech primárně odbornost (která by mohla být dodána například licencovanými odbornými kursy), nebo chceme posilovat humanistický charakter vzdělanosti tak, aby absolvent byl vzdělaným člověkem, který může být přínosem společnosti i mimo svou specializaci? S ohledem na malý časový prostor, zejména v bakalářské formě studia, a na zvyšující se akcent vedený směrem k praktickým dovednostem, je očekávání druhého typu přínosu minimálně diskutabilní.
Trochu odlehčeněji: Máme tu věčnou otázku (tvářící se filosofičtěji, než kam míří její podstata), kterou si dnes studenti (a lidé obecně) kladou u velkého množství činností: K čemu mi právě toto bude? V konceptu specializace lze mnohdy odpovědět: Ano, bez této konkrétní kompetence se v praxi obejdete. V kontextu skutečné vzdělanosti bych však odpověď formuloval takto: Je to důležité, abyste na sobě mohli pracovat a stát se lepším člověkem.
To se týká ve velké míře společenskovědního základu vzdělání, v němž se v poslední době silně redukuje filosofický základ, znalost historie a do jisté míry i širší sociologická základna. Představa, že vše lze nahradit zrychlenými modely manažersky založených instrukcí doplněných o zjednodušené psychologické modely (jak vyrobit SWOT analýzu, jak „prodat komukoli cokoli“, jak být „happy a blízko sám sobě“, jak „čelit efektivně krizi“, jak „prožít své flow“ apod.) má své značné limity. Etiku diskutujeme horem dolem, obklopujeme se mnoha pravidly a při ochraně osobních dat se již občas dotýkáme hrany absurdity. Ovšem namísto filosofického uchopení etiky na sebe spíše vršíme etické kodexy, opět ve stylu jakýchsi kuchařek.
Abych tedy uzavřel téma potřeby vzdělání v oblasti sportu a pohybu: Každý krok v cestě za věděním má svou cenu. Tedy nepochybně i licenční trenérské kurzy. Co bych však považoval za potřebné, je uchopení vzdělávání v komplexní podobě a zdůraznění jeho humanistické povahy v rámci celoživotního procesu a ochoty neustále na sobě pracovat. Osobně bych preferoval model poněkud širší základny, než poskytují například kurzy seberozvoje, v nichž si prostřednictvím nějaké formy gamifikace odškrtáváme fajfky a navyšujme skóre. Takové nástroje bych určitě nezavrhoval, ale je třeba jich využívat opravdu jako nástrojů a neměly by se stávat cílem, jak se někdy děje.
To, co se v oblasti vzdělávání v principu příliš nemění, je velká síla osobního příkladu, což platí zejména pro učitele TV na základních a středních školách. Jejich role je klíčová. S tím, jak se děti ve zvyšující míře ocitají ve virtuálním světě, je práce učitelů stále obtížnější. Dobře nasměrované vzdělávání učitelů určitě může napomoci, ale nakonec je stejně rozhodující spíše jejich ochota pracovat i ve volném čase, nakažlivá láska k pohybu a kreativita, s níž přistupují k různým lidem. Neboť to, co mi již několikrát perfektně zafungovalo, u jiné skupiny dětí fungovat nemusí.
Sportovní novináři mají dnes také široké pole působnosti, v jehož rozlehlosti ovšem logicky nacházíme více zrádných bažin a pastí, než tomu bylo dříve. S tím, jak se rozrůstá diverzita platforem pro různá sdělení, a s tím jak původní roli tištěných médií stále více přebírají média elektronická, se setkáváme s jistým přeplněním prostoru informacemi. V mírné parafrázi slov Jana Wericha (v duchu jedné z forbín ze hry Osvobozeného divadla Těžká Barbora) lze říci, že dnes umí mnohem více lidé psát než před několika málo sty lety. Ono před několika málo sty lety málo lidí umělo psát. Ale ti, kdo uměli psát, ti uměli psát. To se dá číst ještě dnes, to byste nevěřili.
V akademickém prostoru se setkáváme často s tím, že jsou nějakým způsobem nuceni psát ti, kteří to jednak neumějí, jednak o to nemají zájem. Nutnost vyprodukovat závěrečnou práci (bakalářskou, magisterskou atd.) je pak v mnoha případech spojena s nechutí k této činnosti, což může být i živnou půdou pro plagiátorství.
Přispěvatelé do různých blogů a uživatelé chatů na sociálních sítích většinou netrpí nechutí projevit své názory, ovšem často mají limitované kompetence, a to jak vyjadřovací, tak vědomostní. Prostor je v zásadě otevřen každému a není takřka nikdo, kdo by alespoň v hrubých rysech v tomto moři informací tzv. oddělil zrno od plev. Navíc v době, která klade velký důraz na reklamu a marketingové postupy, je možno i obecně nekvalitní příspěvky podpořit (finančně či masivní propagací), takže se situace stává ještě méně přehlednou. K tomuto problému se ještě vrátím v kontextu sociálních sítí.
Akú úlohu by tu mala zohrávať z hľadiska konkrétnej publicistiky knižnej i novinárskej printovej či elektronickej, ponuka konkrétnych príbehov pri používaní rôznej žánrovej pestrosti?
Do jisté míry se problému přeplněnosti prostoru balastem čelit dá, protože kvalitní žurnalistika si vždy nějakou cestu ke svým čtenářům najde. Obecně zajisté platí, že není radno čtenáře podceňovat. V době mediálních masáží však může poněkud ochabovat jejich pozornost a ochota prokousávat se haldami „harampádí“.
Síla konkrétního příběhu vždy byla pro čtenáře až magická, o tom ostatně svědčí i dlouhodobá oblíbenost mnoha literárních titulů napříč různými tématy. V oblasti sportu to platí zřejmě ještě více, protože sportovci prožívají příběhy zajímavé, mnohdy vyostřené a plné různých hraničních situací a etických dilemat. Podíváme-li se trochu zpět do naší (československé) historie, tak si můžeme připomenout, jaký přínos pro sport znamenali například František Kožík svými příběhy o Zátopkovi či Ota Pavel mnoha svými knihami se sportovní tematikou (Pohádka o Raškovi, Dukla mezi mrakodrapy, Bedna plná šampaňského atd.). Tato dvě jména zde zmiňuji zejména proto, že oba byli znamenitými spisovateli, kteří své dílo celkově nezaměřovali pouze na oblast sportu. I ten nejzarputilejší literární kritik (a že kritických výtek například ke Kožíkovi z ideologického pohledu nacházíme poměrně dost) by se řádně zapotil, kdyby chtěl jejich dílo kritizovat na půdorysu komentářů „sportovních znalců“ na sociálních sítích.
Dobrá novinařina je nepochybně pro svět sportu velice přínosná a nezbývá než věřit, že i přes to, že cesty, jak kvalita doputuje k adresátům, jsou dnes mnohem zapeklitější a více křivolaké, než tomu bylo dříve, tak nejsou a nebudou slepé. Domnívám se, že právě vyhledávání příběhů a popis životních osudů zajímavých sportovců mohou pomoci toto poselství dopravit k cíli. Dlouhodobě se ukazuje, že mnohem lépe to funguje v případech, kdy je sportovní příběh propojen s příběhem, který obecněji resonuje coby příběh lidský.
Dôvod? Vednými obormi, ich bádaním a rozvíjaním sa zaoberajú ľudia. Preto by práve ľudia mali šíriť širokospektrálne doterajšie poznanie aj z tejto oblasti. O aké oblasti by malo hlavne ísť, ak s takým názorom súhlasíte?
Otázka přenosu sportovních témat blíže k zástupcům běžné populace, spojená s jistým apelem na přemýšlení o nich, není pochopitelně pouze záležitostí učitelů TV, trenérů a sportovních žurnalistů. Své k tomu mohou říci i představitelé věd o sportu. Od začátku 90. let minulého století jsme v československém prostoru přijali pro tyto vědy zastřešující název kinantropologie.
Do značné míry se na tomto dialogu mohou podílet všechny kinantropologické disciplíny. Pro mnohé lidi zajímající se o sport je nepochybně zajímavé zjišťovat, jaká je antropomotorická a biomechanická podstata některých pohybových aktivit, či jak jsou utvářena sportovní pravidla, případně jaký je půdorys v oblasti sportovního práva. Extrémně sledované jsou otázky, jak je sport financován, z jakých zdrojů, jak je to s příjmy sportovců a jak je to s náklady na sportovní zařízení či sportovní události.
Medializace prostupuje jak do oblasti klasických sportovních aktivit, tak také napomáhá vytvářet modely nové a mnohdy hraniční, u nichž si klademe otázku, zda a nakolik se jedná o sport. Jedním z těchto mohutně se rozvíjejících fenoménů je například oblast esportu. Kinantropologie zajisté nemá v názoru na tento fenomén jasno, ovšem debaty na odborné úrovni, podložené konceptuálním přístupem a systematickou analýzou, jsou v kinantropologii vedeny na jiné bázi než spory příznivců a odpůrců esportu na úrovni „hospodské“ argumentace.
Jako zajímavý produkt debaty o zařazení esportu mezi sporty lze například zmínit velmi vlivný (byť lehce kontroverzní a ne všemi plně akceptovaný) model „Olympijského sportu“ dle Jima Parryho z roku 2019. Tento model je velmi exkluzivní, podle něj musí aktivita, aby mohla být označena za sport, splňovat 6 atributů: musí se jednat o soutěž mezi lidmi (nikoli stroji či zvířaty), musí obsahovat přiměřenou fyzickou zátěž, vyžadovat nutnou úroveň dovedností, mít soutěžní charakter, být řízena jasnými pravidly a musí se jednat o institucionalizovanou aktivitu (v systému soutěží a organizací).
Jakkoli v posledních letech probíhají o této definici v komunitě filosofů sportu bouřlivé diskuse, poskytuje metodicky podložený a odborně založený argument. Ten dává debatě výrazně jiný rozměr, než politicky a ekonomicky motivované diskuse o zařazení esportu mezi sporty, které se pochopitelně také vedou a jsou mnohdy mnohem více medializovány.
Medializace může někdy vést až směrem k aktivitám, které vyvolávají i jiné otázky. Když došlo ke vzmachu fenoménu MMA, mnozí sportovní příznivci jej zprvu přijímali se smíšenými pocity (český překlad „smíšená bojová umění“ by zde v jisté slovní hříčce mohl působit jako nomen omen). Medializace MMA byla vždy provázena různými kontroverzemi a někteří aktéři (typickým příkladem může být Conor McGregor) dokázali obratně těžiště pozornosti posouvat výrazně směrem k šoubyznysu. Přesto na tom, že například soutěže UFC jsou profesionální sportovní událostí, panuje celkem obecný konsensus. Vezmeme-li soutěž Oktagon MMA, která se poprvé ve velkém zviditelnila v roce 2016 skrze reality show Oktagon Výzva, můžeme při její propagaci registrovat další krok směrem od sportu k šoubyznysu. V kontextu soubojů influencerů pořádaných organizací Clash of the Stars, která se ostatně od bizarního vyznění svých aktivit ani nedistancuje, však Oktagon MMA vyznívá (za sebe nyní hovořím v jisté nadsázce) takřka jako vzor profesionálního soutěžení v duchu archetypu ušlechtilého bojovníka. Na nějakou podrobnější analýzu těchto aktivit zde čas není, pointou bylo ukázat, jak rychle jsme schopni posouvat měřítka v posuzování toho, co je pro nás ještě akceptovatelné.
Zákony zábavního průmyslu jsou vcelku nemilosrdné a do toho, zda podniky typu Clash of the Stars jednou budou či nebudou považovány za sport, nepochybně bude promlouvat jejich ziskovost, sledovanost a kromě ekonomických zájmů možná i jisté ideologické argumenty. Stejný princip lze očekávat i v případě esportu.
To specifické, co pro pohled na podobné fenomény poskytuje filosofie sportu, je diskursivní uchopení problému. Zde se nabízí především uchopení etické a ontologické. Po etické stránce lze operovat s některými fenomény jako je princip fair play, jako jsou vnitřní a vnější hodnoty sportu, lze aplikovat etiku ctností, případně deontickou či konsekvencialistickou etiku a skrze tyto koridory ke konkrétním aktivitám přistoupit a analyzovat je. Na základě smysluplnosti našeho bytí a našeho konání lze pak prozkoumat otázky sportu i z ontologického pohledu.
To je pochopitelně úkolem toho, kdo se touto problematikou zabývá a kdo k ní disponuje odbornou kompetencí. Pro běžného čtenáře je pak nutno prezentovat sdělení srozumitelně a také čtivě. Na druhé straně, věcná východiska a jejich analýza by měly zaručovat, že se při interpretaci vyhneme přílišné pocitovosti a také zjednodušování některých otázek a jejich vytrhávání z kontextu.
To je dle mého velká výzva pro současnou sportovní žurnalistiku.
Predovšetkým ak my vieme, že sme z oblasti využívania známych i menej známych či pre množstvo ľudí takmer neznámych kultúrno – duchovných problémov zásluhou športu v Slovenskej republike aj v publicistike takmer na začiatku?…
Ako by ste charakterizovali tieto fenomény pôsobiace v športe, teda v tomto spoločenskom, kultúrnom a sociálnom fenoméne u vás, na Masarykovej univerzite, v Českej republike a vo svete?
Ztotožníme-li se s myšlenkou, že sport je významným kulturním fenoménem a že v sobě nese potenciál obohacovat vnitřní prostor těch, kteří s ním vstupují do kontaktu, pak není zcela od věci zmínit duchovní rozměr sportu. Ten se může týkat jak aktivních aktérů, tedy sportovců a pohybujících se lidí, tak i diváků a sportovních příznivců. Abychom trochu osvětlili, co se za duchovní (spirituální) dimenzí pohybu může také skrývat, podívejme se na poměrně aktuální kontext.
Při vysvětlování klíčových témat pro filosofii sportu (například při výuce studentů tělovýchovných fakult) se nám problematika dost často rozpadá do těchto dvou světů – svět elitního sportu a jeho fanouškovské obdivování a svět aktivního (pro většinu aktérů) rekreačního pohybu. Oba tyto světy se začínají jevit jako více a více polarizované. S tím, jak se mění tvář vrcholového sportu a posouvají se výkony k samé hranici možného, se pro většinu zúčastněných svět sportu stává již čímsi vzdáleným aktivnímu provedení.
Dostáváme se k typickému obrázku, kdy se na trávníku pohybuje dvaadvacet hráčů, několik rozhodčích, aktivně pracují trenéři a jejich asistenti a pak jsou zde dejme tomu nějací rozcvičující se náhradníci. Dohromady řekněme třicet až čtyřicet aktivních participantů a pak tu máme třicet až čtyřicet tisíc (někdy více, někdy méně) diváků coby aktérů pasivních. Adjektivem „pasivní“ máme na mysli zapojení do sledované aktivity (v tomto případě do hry fotbalu). Pochopitelně, že i ti to aktéři mohou být z jiného úhlu pohledu velmi aktivní. Někdy vcelku vítaným způsobem, jako to známe od umírněných fanoušků, jindy v mírně kontroverzní formě, jako to vídáme při přípravě choreí u skupin ultras, jindy již společensky těžko přijatelným způsobem, což známe z výtržností u skupin hooligans.
Na tomto místě určitě není prostor zabývat se problémovými jevy ve sportu. To by bylo jiné a dlouhé vyprávění. Pointou bylo ukázat, že to, co dříve spojovalo svět sportovců a svět fanoušků, byl vždy nepochybně obdiv k tomu, co dokážou ti nejlepší. Často však zde byla i snaha aktivitu provozovat, byť na mnohem nižší úrovni. Fotbaloví fanoušci nejen fandili, ale také na pláccích hráli fotbal, hokejoví fanoušci si chodili zahrát na rybník. Této aktivní nápodoby ubývá. S tím, jak se výkonnostní a vrcholový sport uzavírá běžné společnosti, se stále více posouváme k tomu, že elitní sportovci se stávají více zdrojem obdivu a méně stimulem k aktivnímu pohybu.
S deficitem aktivního pohybu v populaci to pochopitelně nevyznívá zcela černě. Přibývají nové formy aktivního pohybu, i díky technologickým možnostem. Mnozí lidé z běžné populace se věnují kondičnímu běhání, cyklistice v terénu, či jezdí na inline bruslích po tratích a stezkách, které dříve neexistovaly.
Elitní sport však (minimálně zčásti) přestává plnit svou funkci aktivního hybatele společnosti. Alarmující je v tomto kontextu zejména skutečnost, že mnozí rodiče v dobré víře dávají své děti „na sport“. S pocitem „řádného hospodáře“, s nimi objíždějí sportovní kroužky a živí v sobě i v dětech přesvědčení, že tak zaručí jejich harmonický rozvoj a prospějí jejich vývoji po fyzické stránce.
Určitý smysl to dává. Ostatně v současnosti se stále častěji setkáváme u sportovní přípravy mládeže napříč spektrem sportů s mnoha, zejména mladými, trenéry, kteří vedou děti ke všestrannosti a tlumí přílišnou soutěživost (vedenou takzvaně přes mrtvoly). Proto přístup rodičů zaměřený na sportovní kroužky není nutno přehnaně kritizovat v obecné rovině. Jsou tu však minimálně dva háčky, na které stojí za to upozornit.
Tím prvním je problém plynoucí ze situace, kdy organizovaný sport chápeme jako jedinou možnou cestu, jak dětem zajistit pohybový rozvoj. V naší společné česko-slovenské historii můžeme vidět, jak košatě bylo možno budovat tělesný rozvoj dětí. Měli jsme tu sokolské hnutí, skautské hnutí a samozřejmě zde byl přirozený pohyb dětí, které nikde neorganizovány běhaly po venku, lezly po stromech, hráli na pláccích fotbal či „bandy“ hokej s tenisákem. Jestliže tento benefit víceméně opouštíme v sázce na jedinou kartu – kartu organizovaného sportu – měli bychom bedlivě zvážit důsledky tohoto trendu.
S tím souvisí i druhý háček, který je dnes poměrně dobře podložen tvrdými daty. Daný model, v němž rodiče převážejí děti z kroužku do kroužku, výrazně ubírá na přirozeném pohybu. Mnoho času je stráveno právě přejížděním z místa na místo, které ještě určitá část dětí či dospívajících tráví ve virtuálním světě – ve společnosti svých telefonů a dalších elektronických zařízení. Ukazuje se, že právě účelová lokomoce (cesty do práce, do školy, přemisťování z místa na místo z různých důvodů) má v sobě potenciál aktivního pohybu v pásmu nízké intenzity. Ten je výrazně absentujícím prvkem v životním stylu současné mládeže. V rámci sportovního tréninku je často nedostatek času a hon za výkonem je doprovázen tréninkem v pásmu střední a vysoké intenzity. To představuje určité narušení principu pyramidy, v níž je nutno pro zdravý vývoj věnovat dostatek prostoru pohybové aktivity nižší intenzity. Ta je důležitá pro postupný tělesný rozvoj (od zmnožení počtu mitochondrií přes hustotu kostí až po celkové zvládání postupně navyšované tělesné zátěže).
Funguje-li tato pyramida dobře, pak také může (ve smyslu trénovanosti) pozitivně posouvat hranice střední a vysoké intenzity pohybové zátěže. Pokud ovšem není tato pyramida zcela dobře postavena, tak se může jedna konkrétní zátěž představovat vysokou intenzitu tam, kde bychom se jinak pohybovali u intenzity střední, či submaximální tam, kde bychom jinak byli na úrovni vysoké intenzity.
K tomu lze připočítat také negativní dopady předčasně implementované jednostranné zátěže, která (i zde je dostatek tvrdých dat) často vede nárůstu mikrotraumat (poškození vlivem dlouhodobého působení) a představuje základnu pro mnohé zdravotní problémy bývalých jednostranně trénovaných sportovců objevující se již ve středním věku.
Diktát doby, který nutí vše pořídit poněkud překroucenému uchopení číselného vyjádření poměru cena/výkon, se pak zde jeví jako obzvláště problematický. Namísto dostatku času pro postupný vývoj se dostáváme k jakémusi instantnímu modelu „polévky v prášku“. Do toho vstupuje ještě cosi jako hra některých rodičů, kteří se předhánějí v tom, co všechno svým dětem nabízejí, a pochopitelně i jejich soutěžení v tom, které dítě je v daném okamžiku úspěšnější. Zhrzené ambice rodičů, kteří si chtějí na svých dětech vynahradit sportovní úspěchy, na něž oni sami nedosáhli, pak představují jakousi špičku tohoto ledovce.
Paradoxem je, že tuto „hru“ hrají z velké části rodiče, kteří se chtějí chovat zodpovědně a snaží se dbát na zdravý vývoj svých dětí. Mnohdy se jedná o inteligentní a vzdělané lidi. V jisté parafrázi Platónova Podobenství o jeskyni bychom mohli (opět v mírné nadsázce) konstatovat, že jedinec, který má nesprávně nasměrovaný zrak, páše tím více zla, čím bystřeji hledí.
Hledání cesty ven z podobných slepých uliček se jen stěží může obejít bez odborného kinantropologického zkoumání a bez získávání exaktních informací. V tom může výrazně pomoci kinantropologická biomedicína a také různé oblasti kinantropologie, v nichž probíhají měření rozmanitých parametrů v rámci modelace sportovního tréninku. Obecně lze říci, že zejména varování před zdravotními riziky (ať již se týkají nedostatku pohybu či jeho nesprávného provádění) mají nejviditelnější dopady do běžné společnosti. Empiricky podložené údaje je však zapotřebí reflektovat nejen ve fázi okamžitých návodů a jednoduchých rad, ale také v jejich zobecnění a zasazení do širšího kontextu. S tím může být občas problém, protože většinová populace je obecně přístupnější okamžitým „zázračným receptům“ než dlouhodobé systematické práci.
Zde lze najít velký prostor pro filosofii sportu. Současně je třeba, aby poznatky, které filosofie sportu přinese, byly převedeny do formy srozumitelné pro běžnou populaci. V tom bych viděl další důležitý úkol pro sportovní novináře. Jakkoli není jednoduché hledat propojení mezi těmito dvěma světy, neboť stojí na jiném podloží, mají jiné motivy a je zde také rozdíl ve vyjadřovacích prostředcích, je nutné taková propojení hledat, aby bylo dosaženo praktického výsledku.
Zdá sa nám z pohľadu všeobecnej publicistiky veľmi potrebné pre čitateľskú verejnosť zdôrazniť, ktoré sú tie najpotrebnejšie ľudské hodnoty pre šport a či práve tie dostávaju v súčasnom športovom dianí napríklad v oblasti vedy o športe zelenú?
Zřejmě nejpraktičtější oblastí filosofie sportu je etika sportu. Každá společnost je výrazně ovlivňována tím, jaké akceptuje hodnoty. To má své aspekty legislativní, ideologické, politické, ale i mnohé další. Všechny hodnotové aspekty by však obecně měly být založeny na určitém etickém uchopení. Různé formy pohybové aktivity bývaly v historii (typicky třeba v prvních fázích vývoje moderního sportu) často spojovány s etikou ctností. Ta má oproti jiným normativním etikám (např. deontologické či teleologické) určité specifické praktické možnosti dopadu do běžné společnosti. Vychází totiž z několika principů (formulovaných jako ctnosti), které je třeba na individuální úrovni mít na paměti a dodržovat v každodenních situacích.
Výhodou tohoto etického přístupu je právě možnost individualizace, která poskytuje určitou míru rezistence vůči různým společenským proměnám a z nich plynoucím etickým nárokům. Pokud vyjdeme z klasických antických ctností vcelku pečlivě formulovaných Platónem a později Aristotelem, můžeme (nepochybně trochu zjednodušeně) připomenout čtyři ctnosti (v křesťanských naukách později zvané kardinální) – moudrost/rozumnost, uměřenost, statečnost a spravedlivost.
Za další výhodu uplatňování etiky ctností lze považovat možnost určitého archetypálního uchopení ctností. Jde o ztotožnění se s někým, kdo představuje typického zástupce dané ctnosti. V antické mytologické tradici lze najít mnoho podobných archetypů, například (zjednodušeně řečeno) Odysseus byl chápán jako symbol moudrosti, Héraklés jako symbol statečnosti atd. Tuto roli později úspěšně přebírali mnozí sportovci a jejich osobní příběhy.
Zejména v počátcích moderního sportu byl vytvořen jakýsi ideál sportovce-gentlemana. Tento ideál byl výrazně propojen s amatérismem. Duchovní otec moderního olympismu Pierre de Coubertin poměrně podrobně popsal filosofické pozadí fenoménu olympismu. Ten hodnotově postavil na principech typu areté (principu silně provázaném na etiku ctností), kalokagathia (spojení krásy a dobra, které je v určitých výkladech spojeno s harmonickým rozvojem osobnosti) a fair play(jdoucí za rámec pravidel směrem k respektu k duchu sportu a duchu hry).
Podľa nás by mal byť jedinec aj v športových činnostiach tvorcom hodnôt. Môže byť, ak ich často na základe svojho konania v praxi buď nepozná, alebo ich nechce z iných dôvodov realizovať? Pritom si, ale, uvedomujeme, že práve u jedinca ide o športovú, ale aj kultúrnu bytosť… Aké môžu byť v tomto smere potom pre širokú verejnosť sociálne a spoločenské prístupy ak budeme mnohé z naznačeného, ale potrebného bagatelizovať? Ako túto oblasť vnímate Vy? Nechýbajú nám na ňu reflexie už na spomínaných napríklad stredných školách, ba aj v mnohých športových akadémiách?
V tomto modelu jsou sportovci jakýmisi rytíři a v jejich příbězích se velice často zrcadlí určité morální poselství. Otázkou zůstává, do jaké míry a jakým způsobem je takový model přenosný do světa profesionálního sportu a jak v něm může fungovat.
Nabízejí se dva různé úhly pohledu. Tím prvním je obecná potřeba působit na formování komplexní osobnosti v duchu humanismu. Sport a zejména pohybová aktivita jako taková mají v sobě určitě značný potenciál, jak toto působení podpořit. V některých případech se může jednat o těžko nahraditelný přínos. Dlouhodobé zkušenosti ze základních a středních škol ukazují, že v hodinách tělesné výchovy se výrazně přebudovávají vztahy mezi žáky a že při hodinách tělesné výchovy existuje silný tmelící (současnou rétorikou lze říci teambuildingový) potenciál. Ten také dobře patrný coby efekt sportovních kurzů, ale také dalších mimovyučovacích akcí (například školních výletů, zejména, je-li jejich součástí pohybový program). Možná lze proto konstatovat, že očekávání v tom smyslu, že pohybová aktivita by se měla výrazně podílet na formování osobnosti dětí a dospívajících i po etické linii, jsou vcelku legitimní.
Z druhé strany se nabízí otázka, jak vyřešit logický rozpor v tom, že profesionální sport je zaměřen stále více na výkon a dominantně požadovanou kompetencí sportovce je podat co nejlepší výkon. Jedním z důvodů, proč olympismus tak dlouho vzdoroval vstupu profesionálů, byla právě reflexe amatéra coby ušlechtilého sportsmana na jedné straně, a profesionála coby nádeníka, který je placen za to, že co nejlépe splní svůj úkol, na straně druhé.
Jestliže vnímáme instalatéra jako někoho, po němž chceme, aby nám co nejlépe opravil vodovodní kohoutek, a jeho soukromý život není pro nás nijak zvlášť důležitý, proč bychom neměli aplikovat stejný pohled i na profesionálního sportovce? Domnívám se, že právě tato otázka stále za úvahami o rizicích připuštění profesionálů do olympijského soutěžení koncem 19. a začátkem 20. století.
Již sám Coubertin svým mottem Citius, Altius, Fortius (přeloženo: rychleji, výše, silněji) ve 20. letech 20. století předznamenal zesilující akcent na výkonové pojetí sportu, byť veškeré důsledky sám ani nemohl ve své době domýšlet. Společenské dění se na vývoji olympijského hnutí nepochybně výrazně podepsalo.
Za nejvýznamnější události lze považovat obě světové války a zatažení železné opony. Vstup SSSR na olympijskou scénu v roce 1952 přinesl vyostřené soutěžení mezi dvěma soustavami, v němž začalo ubývat prostoru pro gentlemanství. Sofistikovaná propaganda provázející střet dvou světů a odrážející se ještě od válečné rétoriky (vzpomeňme Goebbelsovo ministerstvo národní osvěty a propagandy) vycítila v oblasti sportu velký prostor pro ideologické působení.
Principy typu fair play, areté i kalokagathia se tak začaly potupně stávat jakousi dekorací. Stále se jevily jako žádoucí, neboť bez nich by olympismus pozbyl své síly a jedinečnosti, ovšem postupně začalo docházet k jejich vnitřnímu vyprazdňování. Princip fair play stále zůstával manifestován v mnoha konkrétních příbězích (připomeňme třeba různé události spojené s Emilem Zátopkem) a dodnes jej chápeme jako nezbytnou součást sportovních klání. Principy areté a kalokagathia však začaly být obsaženy spíše v různých prohlášeních a propagandistických projevech, než že by významně prostupovaly do praktických událostí. Nadvládu začaly přebírat moc čísla a kult výkonu. Začala se také posilovat síla vizualizace, olympijské symboly byly výrazněji prezentovány v ceremoniálech, ať již šlo o olympijský oheň či o motiv propojování různých etnik a národů symbolizovaný olympijskými kruhy. Forma začala dominovat nad obsahem, což bylo dobře pozorovatelné i v jiných oblastech vývoje společnosti. Oslabování síly původních ideálů určitě neprobíhalo lineárně. Například motiv ekecheiria (myšlenka posvátného míru), který v kontextu dvou světových válek v zásadě selhal (během obou válek se OH nekonaly, hitlerovské Německo v roce 1936 využilo pořadatelství OH v Berlíně pro propagandistické účely, ale přípravy války to rozhodně nezbrzdilo, spíše naopak), se do jisté míry po druhé světové válce začal promítat jako potenciál pro hledání společné komunikace prostřednictvím sportu, byť ne vždy se nějaké cesty společné dosáhlo. Bojkoty OH určitými skupinami zemí v letech 1976, 1980 a 1984 ukázaly, že možnosti sportu ovlivnit politické události jsou omezené. Každopádně, tlak na výkon, postupná dominance profesionalismu a obratná vizualizace zatlačily původní principy olympismu spíše do pozice navenek manifestovaných, leč vnitřně okleštěných floskulí.
Možná se zdá, že předchozí dva odstavce věnované olympismu byly poněkud zdlouhavou odbočkou. Pokusím se proto nyní vysvětlit, kam myšlenkově směřovaly. Ideály olympismu v coubertinovském pojetí představovaly velice silný a poměrně detailně propracovaný odkaz na hodnoty sportu, a to i z pohledu vpravdě filosofického. Přesto se podoba samotných olympijských her přiklonila k adoraci výkonu, k soutěži v získávání medailí a k zániku hodnot prezentovaných amatérismem. Umělecké soutěže, které byly esenciální součástí starověkých olympiád a na těch moderních se udržely jen do letních OH v Londýně v roce 1948, poté byly ve světě milimetrů a setin sekund shledány neudržitelnými.
Jestliže se tedy tak zásadně proměnila esence olympijského sportu, který byl na (již uvedených) coubertinovských ideálech dlouhodobě a sofistikovaně postaven, proč bychom měli očekávat u dalšího sportovního dění proces, který by vedl jiným směrem? Tím je myšleno jiným směrem než ke stále většímu důrazu na měřitelný výkon a s tím spojenou preferenci profesionality.
V tuto chvíli mi nejde o hodnocení současné podoby sportu a o hledání jejích možných negativ (toto hledání mi dává smysl, ale šlo by o trochu jiné povídání). Vracím se zpět k tomu, zda je legitimní považovat po sportovcích, kteří jsou dlouhodobě směřováni k podávání co nejlepšího výkonu, aby byli morálními vzory. Již uvedený příklad profesionála v podobě instalatéra směřoval k tomu, že pokud někdo pouze ovládá dobře nějakou činnost, není a priori morálně zavázán naplnit taková očekávání.
Vše je však složitější. Mohli bychom namítnout, že oproti instalatérům jsou sportovci více na očích a jsou společensky adorováni. To jsou však i mnozí rockoví hudebníci či filmové hvězdy. Samotná pozice celebrity (ve smyslu známé a obdivované osobnosti) automaticky nepředznamenává morální autoritu. Mnohé kulturní celebrity si zakládají na extravagantním chování a hlásí se k myšlence, že i negativní reklama je reklamou. Ostatně o možném pohybu sportu směrem k šoubyznysu již řeč byla. Zmíněný zápasník MMA Conor McGregor na agresivní rétorice a svým způsobem i na negativním vymezení vůči soupeřům postavil své finanční zisky, které v jeho případě výrazně převyšují samotný profit ze sportovní činnosti.
Je ale nutno uvést, že takové případy jsou spíše v menšině a že ve sportovním průmyslu u těch nejsledovanějších sportů často resonuje spíše snaha o pozitivní prezentaci sportovců směrem k veřejnosti. Zejména u sportovních her a týmových sportů bývají vytvářeny strategie pro komunikaci s veřejností. Hráči se často učí základním komunikačním dovednostem, problémem je však, že se z jejich vyjádření mnohdy vytrácí autenticita.
Možnosti prezentace sportovců prostřednictvím sociálních sítí jsou dnes obrovské, otázkou však zůstává, jak pravdivou tyto prezentace skýtají výpověď o poskytovatelích. V roce 2022 přesáhl fotbalista Cristiano Ronaldo počet půl miliardy sledovatelů na Instagramu. Toto číslo je nepochybně velmi impozantní. Současně jde však o dosah až hrůzostrašný, pokud se zamyslíme nad možnou silou takového vlivu.
Nepochybně je žádoucí, aby takový mocný dosah byl spojen s pozitivním působením navenek, zejména směrem k mládeži. Jestliže si milióny mladých lidí nad svou postel pověsí plakát Ronalda, a nikoli plakát Winstona Churchilla, Tomáše Garrigue Masaryka či Nicolase Winstona, kteří by si to jinak nepochybně zasloužili více, pak dává smysl věnovat velkou pozornost tomu, jaké hodnoty takový vzor prezentuje.
V tomto ohledu může být úspěšný sportovec pro mnohé vzorem svou pílí, talentem, psychickou odolností či fyzickou dispozicí. To je zřejmě jedním z důvodů, proč klademe na sportovce poněkud jiné nároky než například na filmové hvězdy. Tím druhým důvodem je zřejmě určitá historická setrvačnost, jejímž prismatem stále vnímáme sportovce více jako hrdiny než jen jako celebrity.
Aké je a aké by malo byť pôsobenie jedinca, teda človeka k človeku, v nových podmienkach súčasného športu? A to vôbec nemáme na mysli len oblasť vzdelávania. My sme presvedčení, že napríklad aj v súčasnom športovom biznise by mal byť jedinec, občan, funkcionár, tréner, športovec, vychovávateľ článkom konštruktívnym a nie deštruktívnym. Už hneď v prípade k svojmu telu i svojej mysli, teda psychike či intelektu. Máme na mysli psychiku zdravú nie chorú. Ako to v skutočnosti podľa Vás vyzerá? Nie je to dosť často o umelom svete? Môže v tomto smere ľudskú bytosť nahradiť niečo iné? Neutekáme preto od podstaty prírody aj na tomto úseku napríklad trebárs už v samotnom vrcholovom športe? Ako sú, podľa Vás, v tomto smere modelované športom ľudské istoty individuálne pre súčasnosť či budúcnosť? Aký zápas, aké stretnutia v rámci vzdelávania a verejnej komunikácie vedieme pre jednotlivca a tým aj pre kolektívy?
Do vnímání sportovců obecně se promítají také změny prostředí. Technologicky vyplňovaný prostor našich životů je dobře patrný i ve světě sportu. Rozšířená realita dává možnosti přímé účasti (například pro diváky na fotbalovém zápase) a současně tuto účast zintenzivňuje průniky z digitální sféry. Virtuální realita nabízí vizuální průchody, které v reálném světě nejsou vůbec možné, případně nejsou dostupné většinové společnosti. Svět sociálních sítí je v mnoha ohledech světem fiktivním, plným předstírání, naaranžovaných scén a situací. Samotný masivní průnik Instagramu směrem k současné generaci teenagerů a dvacátníků s důrazem na vizuální prezentaci a na myšlenkovou zkratku má mnohá úskalí. Dává však na druhé straně šanci být uchopen jako náhled do světů fikčních, světů plných fantazie.
Je ovšem nutno si uvědomit, že toho iluzivního a vytvořeného spíše podle přání účastníků než podle reality je v nich o poznání více než ve světě reálném. Prezentace sportovců na sociálních sítích pak poměrně šťastně propojuje fyzický základ, obdiv k fyzicky zdatným a šikovným lidem z masa a kostí na jedné straně a volání po příbězích provázené iluzemi šťastných konců. To už může být vytvářeno z velké části v iluzivní podobě podpořené vizualizacemi (např. upravované obrázky a videa) vzdálenými od reality.
Takto fungují modelové případy nápodoby. Uživatelé sociálních sítí obdivují influencery a youtubery a berou si z nich příklad. V mnoha (zajisté nikoli ve všech) případech však jde u influencerů více o potřebu zaujmout, někdy i šokovat a získat tak více sledovatelů. To bývá podpořeno obratným využíváním technologických možností a propracovanou vizualizací. Nějaké výstupní síto, které by v první fázi odhalilo vzkazy hloupé, bezcenné či přímo společensky škodlivé, tak nemá jak fungovat.
Autocenzura vyžaduje určitou soudnost a sebereflexi, což jsou principy těžko očekávatelné, jakmile množství lidí vysílajících signály do prostoru přesáhne určitý počet. Cenzura je sama o sobě problematickým fenoménem z více různých důvodů. Spolehnout se lze tedy spíše na soudnost přijímajících a na cosi jako „ruku trhu“, která by měla jistou selekci provést. Dostáváme se tak ovšem do začarovaného kruhu.
Jednak je těch „produktů“ příliš mnoho, nejsou systematizované a obtížně se v nich orientuje. Indikátorem pro výběr tak většinou bývá popularita (počet zhlédnutí, počet „liků“). Aktivním hybatelem dění se tak stává mainstream (ve smyslu většinových preferencí), což umenšuje prostor pro kultivaci a snahy směřující k výchově či seberozvoji. Mnoho influencerů sice takovou potřebu pociťuje, ale s ohledem na to, že nejsou dostatečně edukovaní, nemají potřebnou zkušenost a neprošli systematickou přípravou, při níž by se poučili z chyb, staví své koncepce většinou intuitivně. Někdy to může mít pozitivní efekt, ale příliš často se zde staví opakovaně na „zelené louce“.
Druhým problémem je to, že uživatelé si velmi svižně přivykají na model, který je atraktivní a pohodlný a rychle jej přebírají jako vzor. To vede k polarizaci generací. Ta tu byla vždycky. Samotné stížnosti starších na mladou generaci jsou staré jako lidstvo samo. Přesto většinou v historii fungoval jakýsi poměrně plynulý proces předávání vědění a zkušeností – směrem od těch starších k těm mladším. Tento proud se však začíná výrazně uzavírat tím, jak mladá generace odkojená Instagramem ztrácí schopnost pracovat s verbální komunikací. Postupně se vyvazuje z práce s promyšlenými větnými celky a nahrazuje ji zkratkami a symboly.
Obecně je schopnost zkratky velice užitečná a práce se symboly má v sobě velký potenciál. V jisté sportovní paralele (která, jako většina přirovnání, trochu kulhá) bychom mohli říct, že cyklista musí nejprve najezdit určitý objem kilometrů a pak může přejít ke specifickému tréninku (například silovému). Stejně tak by se člověk utvářející si své myšlenkové vzorce měl nejprve systematizovat své myšlenky, dokázat je přesně a detailně popsat v systému jazyka, který má své opodstatnění a vyvíjel se po dlouhá staletí. Teprve potom je možno na vyšší úrovni pracovat se symboly a zkratkami. Pokud však takový základ nemáme, je posun na vyšší úroveň obtížný.
Zjednodušeně řečeno, výsledkem je to, že si generace (které měřeno v čase nemají k sobě až tak daleko) přestávají navzájem rozumět. Generace Instagramu se dívají s despektem na ty, kteří mají problémy s aktivním využíváním něčeho, co jim samotným připadá snadné. Současně tito uživatelé nejsou zvyklí pracovat s textem, nedokážou přečíst vícevěté celky a pochopit jejich význam. Zákonitě tedy dospívají k pocitu, že staří již v novém světě nemají co pohledávat a že oni sami jsou mnohem dál. Naopak starší generace se cyklí ve svém světě a žehrají na to, že za jejich časů bylo vše jinak.
Nejlépe pak dokáží tuto propast překlenovat pragmatici, kteří se opírají o několik jednoduchých principů onoho světa, v němž platí, že obchodníci na tom budou vždycky dobře a že zákon zisku platil, platí a platit bude.
Má byť svet súčasného športu záhradou pre filantropov a altruistov? Ak nie je tomu tak prečo narastajú okrem stálych prívržencov organizovaného športu počty odporcov a kritikov? Prečo sa rozmnožujú počty „ultras“ na futbalových štadiónoch? Nepotrebujeme zdravo aj médiami realizovať základné aspekty edukácie, humanistiky a etiky? Nie náhodou aj preto pri športových činnostiach čoraz viac pauzuje zábava, rozptýlenie, zdravý a hlavne fair play pohyb voči sebe i iným?
Odbočili jsme od světa sportu, ovšem při vědomí toho, že sport je zrcadlem společnosti a že, jak často zdůrazňuje můj kolega profesor Sekot, sport je takový, jaká je společnost.
Sport nepochybně potřebuje filantropy, mecenáše a altruisty, tak jako je potřebuje celá společnost, aby nedocházelo k její „barbarizaci“. Ti budou vždy představovat menšinu, nicméně, mělo by se jednat o menšinu respektovanou i morálně, nikoli pouze kvůli ekonomické síle (jak je tomu někdy u vnímání některých sportovních mecenášů).
Na druhém pólu nacházíme skupiny řekněme problémové. U některých divácky silných sportů můžeme pozorovat jistou radikalizaci fanoušků představovanou jejich přeměnou v ultras. V odborné literatuře jsou ultras vnímáni vesměs ambivalentně. Na jedné straně oživují sport (hovoříme zejména o fotbalu), vnášejí do něj nadšení, vymýšlejí rituály a zatraktivňují divácký fenomén sportu tím, že vytvářejí (někdy i umělecky zajímavá) chorea. Na druhé straně, část z nich se pohybuje na pomezí mezi ultras a hooligans a často jim hrozí sklouznutí do této druhé skupiny. Hooligans jsou pak většinou vnímáni jako problémová skupina s kriminálním pozadím, jejichž doménou je násilí a fotbal pro ně představuje spíše jen platformu (v silnějším výkladu záminku) pro jejich násilné projevy. Logicky z toho vyplývá, že mnohé příslušníky hooligans vídáme i mimo sportovní prostřední prostředí tam, kde se společnost radikalizuje (demonstrace, politické mítinky atd.). Teze, že sport je zrcadlem společnosti, je tím potvrzována.
Ako na toto naznačené i mnohé nenaznačené celospoločensky upozorňovať? Veď ide o množstvo dôležitých aspektov súčasného života ( morálka, emocionalita, vitálnosť, estetika, duchovno, biznis len pre vlastné vrecká) a pod.
Nemali by sme viac na verejnosti približovať predmet a úlohy, ale i samotné výsledky, športovej filozofie?… Podľa nás ide skutočne o oblasť hľadania a šírenia spôsobov nachádzania ľudského dobra v mierovom živote. Vôbec nejde o frázy či publicistické klišé.
Úsilí vymýtit násilí ze sportu představuje tedy obdobný proces, jakým je snaha vymýtit ze společnosti kriminalitu. V další parafrázi na slova Jana Wericha bychom mohli říci, že je to boj marný, ale nesmíme v něm nikdy polevit.
Nevyhnutelným prostředkem v tomto boji jsou i represe, které jsou nutné zejména pro ochranu té početnější a neagresivní části společnosti před excesivními jedinci a skupinami. Zde platí, že vůči těm, kteří si počínají v duchu tezí Thomase Hobbese (připomeňme jeho slavné slovní spojení homo homini lupus – člověk člověku vlkem), jsou taková opatření nutná.
Společnost postavená a priori na represích však nutně směřuje k totalitě. Proto bychom měli represe vnímat jako nutný nástroj pro specifické situace, avšak hledat spíše jiné pozitivní možnosti, jak společnost (a sport) posouvat k lepšímu nastavení na bázi konkrétních etických principů. Mé třetí a poslední připomenutí díla Jana Wericha se vztahuje k jeho textu písně Hodné štěně, kde se zpívá: „Celý svět to ví už dnes, že řetěz mravy nenapraví.“
Je to cesta pomalá a lopotná a občas se na ní ocitneme v pozici Sisyfa, kdy se musíme vrátit a začít znovu. Ostatně, samotný odkaz Sisyfa, který nám doplnil Albert Camus – tedy nejen obraz těžkého hříšníka, který vykonává zbytečnou práci, ale také coby motiv pro nové snažení, jakkoli situace vypadá beznadějně – ukazuje, že je prospěšné učit se z moudrosti našich předků. Měli bychom proto i ve světě vizualizací a přesládlých animací předkládat dětem vzorové příběhy. Nejprve pohádky, kde je prostředí pro ně pochopitelné a morální vzkazy jsou srozumitelné, později silné příběhy mýtů, ať již z řecké nebo severské mytologie či biblické příběhy. V nich lze nalézt potřebné kotvy.
Příběhy sportovců, jsou-li dobře zpracovány a vedou-li k určitému poselství, které od sportovních úspěchů přesahuje k věcem lidským, představují důležitou součást tohoto snažení. Ostatně, pokud zmíníme klasický příběh (s otazníkem nad tím, zda jde o klasiku i pro dnešní teenagery) Julese Verna Cesta kolem světa za osmdesát dní, tak v něm nacházíme plejádu mimořádných sportovních výkonů dokonalého gentlemana Philease Fogga, který jde za svým cílem, ale nepodvádí, protože pak by přestal být gentlemanem a jeho cíl by tak ztratil na významu.
Jakkoli se u Verna jedná o fikci, která není primárně spojena se sportovním prostředím, podobné archetypické uchopení příběhů se sportovní tematikou vždycky dobře fungovalo. Věřím, že jde o smysluplnou výzvu i pro soudobou sportovní žurnalistiku. Bez toho, aby příběhy vysílaly srozumitelné morální poselství, nebudou posouvat společnost směrem, který bychom měli mít na zřeteli.
Nejde o univerzální a zaručeně fungující recept, ale o důležitý krok k tomu, aby sport opět nabízel roli kultivátora a edukátora společnosti v oblasti dodržování principu fair play, ve snaze o zdravý vyvážený rozvoj osobnosti a aby nabízel model ctností. Například tak, jak to ve své filosofii olympismu popsal Pierre de Coubertin. Jsem přesvědčen, že přes veškerý tlak na výkon, přes všechny negativní jevy (doping, korupce, propagandistická zneužití atd.) a přes mnohé časté excesy, v sobě sport tento potenciál stále má.
Pre Športlandiu36 sa zhováral
Jozef Mazár